Jak vypadá veš
Veš je cizopasník dlouhý 1–2 mm, který je dokonale přizpůsobený k cizopasnému způsobu života. Vším chybí křídla stejně jako blechám.
Veš je zploštělá shora dolů a má krátké silné končetiny, které nejsou přizpůsobeny ke skákání, takže je veš poměrně málo pohyblivá a lze ji snadno odhalit. Barva vši je šedavá až bělavá.
Dospělci i larvy vší se živí krví hostitele. Pohlavní dospělosti dosahují za 3 týdny. Dospělec se dožije 3 až 5 týdnů. Samice naklade až 150 vajíček. Vši žijí pouze v srsti, kam kladou i svá vajíčka. Ta se po 8 až 10 dnech změní v larvy, které se v dospělce vyvinou za 3 až 5 týdnů. Vši jsou dosti málo pohyblivé. Když se rozhrne srst zavšiveného psa, přisátá veš se nesnaží ukrýt. Blecha obvykle odskočí.
Nabodávání kůže vyvolává u psa úporné svědění, které má tytéž následky jako svědivost při zablešení. Pes se škrábe a kouše, čímž si na pokožce způsobuje drobná i větší zranění. Ta se druhotně mohou infikovat a vzniká ekzém.
Celý vývoj vši se na rozdíl od blechy odehrává na těle hostitele. Oplozené samice kladou vajíčka do srsti psa. Zvláštním tmelem je přilepují k jednotlivým chlupům. Vajíčka nalepená na chlupech se nazývají hnidy. Podle nálezu hnid lze také spolehlivě rozpoznat, že je pes zavšiven.
Ke svému vývoji potřebují vajíčka vší stálou teplotu těla hostitele. Při ní se larvy líhnou asi za 30 dní. Protože jsou tato vývojová stadia tvarem těla velice podobná dospělým vším, nazývají se někdy také nymfy. Klidové stadium neboli kukla ve vývoji vši chybí. Larvy či nymfy ale prodělávají další vývoj, vytvářejí se u nich pohlavní orgány a mění se v dospělé vši. Déletrvající zamoření se pozná podle zbarvení hnid. Ty jsou zpočátku bílé, na povrchu lesklé. Když je víčkem, které je na jednom konci, opustí larva nebo nymfa, změní se jejich barva. Nález hnid obojího zbarvení znamená, že pes je již dlouho hostitelem vší.
Pouze při silném napadení psa, kdy na jednom hostiteli může být i několik tisíc cizopasníků, se vši zdržují kdekoli. Jinak dávají přednost hlavě, zvláště čenichu, těsnému okolí pysků, očí a uší. Vyskytují se poměrně často také zespoda na krku, na prsou a na hrudi.
Vši se většinou přenášejí ze psa na psa přímým stykem. Nepřímý přenos je vzácný. Protože neskáčou, může k přenosu dojít jen při bezprostředním setkání dvou psů. Na člověka veš psí nepřechází. Zavšivení je dokladem špatné péče o psa. Vši milují klid, proto se jim daří zejména v srsti, která není ošetřována vůbec anebo jen nedostatečně. K slabšímu napadení může ovšem dojít i u řádně česaného a kartáčovaného psa, pokud se setkal s jiným, silně napadeným psem.
O hubení vší je vhodné se poradit s veterinárním lékařem. Je totiž nutno použít prostředky účinné, ale takové, které psovi neublíží, když budou aplikovány na hlavě, v okolí očí a úst. Ochrana před zavšivením není příliš obtížná. Stačí nechodit se psem tam, kde je možno setkat se se zdrojem nákazy. Pes se zásadně češe pouze vlastním hřebenem, nikdy cizím.
Jak vypadá blecha
Blecha patří mezi nejhojnější a nejčastější cizopasníky psa. Není nebezpečná jen svým vlastním cizopasením, ale i tím, že je mezihostitelem tasemnice psí.
Blecha je malý drobný parazit, velký 1–5 mm. Dokonalé přizpůsobení blech k cizopasnému způsobu života se projevuje v jejich stavbě těla. To je ze stran zploštělé, s mohutně vyvinutým třetím párem končetin. Blechy tak snadno pronikají srstí hostitele a znamenitě na velké vzdálenosti skáčou. Skoky dlouhé až 1,5 m jsou důležité pro šíření cizopasníka z jednoho hostitele na druhého. Celé tělo blechy je silně vyztužené chitinem, takže je velmi pevné. Je červenohnědě zbarvené, lesklé. Samice jsou větší než samci.
Dospělé blechy jsou stálí cizopasníci psa. Svého hostitele tu a tam nakrátko opouštějí, ale jen proto, aby zanedlouho cizopasili zase na jiném. Blecha psí dává přednost psům, ale příležitostně, po omezenou dobu, je schopna žít i na jiném hostiteli. Při zvlášť silném napadení psa mohou blechy dočasně přejít i na člověka.
Samice kladou vajíčka především do skulin v podlaze a nečistot v okolí lože psa. Při velmi silném napadení je kladou také přímo do jeho srsti. Vajíčka pak obyčejně spadnou a dostanou se mimo tělo psa. Za 5–12 dní se z nich líhnou larvy. Jsou asi 4–5 mm dlouhé, bělavé, porostlé jemnými chloupky. Vždy žijí mimo tělo hostitele, na zemi, obvykle v jeho blízkém okolí. Živí se organickými částečkami prachu. Přitom mohou pohltit i vajíčka tasemnice psí, narazí-li na ně. Obvykle po 9–11 dnech se larvy zakuklí. Klidové stadium ve vývoji blechy – kukla – trvá většinou 11–20 dní. Kukly lze nalézt v okolí hostitele. Zámotky opouštějí dospělci, kteří ihned vyhledávají psa, aby mohli sát krev. Jinou potravu nejsou schopni přijímat. Krev sají obě pohlaví. U samic předchází sání krve každé snůšce vajíček. Za příznivých podmínek může celý vývoj od vajíčka po dospělce trvat dokonce jen 18 dní. Dospělé blechy žijí průměrně 3–5 měsíců.
Jen výjimečně, u mimořádně zanedbaných jedinců, a zvláště za teplého počasí, může celý vývoj blechy včetně larvy a kukly proběhnout v srsti psa.
Pokožku hostitele dráždí blechy pouhým svým pohybem v srsti. Ale také ji poškozují, když ji nabodávají při přijímání potravy. To vše vyvolává velice silné svědění. Do bodných ranek, které způsobují sáním, vpouštějí blechy sliny obsahující podobně jako u klíšťat látky, které brání sražení krve. Tyto látky však také dráždí tkáně v okolí ranky, což opět vyvolává svědění. Pes se v těchto místech škrábe, a kam dosáhne zuby, tam se i kouše. Přitom může snadno pohltit blechu nakaženou tasemnicí a infikovat se. Mnohdy se pes škrábe a kouše při zablešení tak, že si způsobí četná drobná, ale i rozsáhlejší zranění pokožky. Ta se mohou druhotně stát vstupní branou bakteriální infekce. Dochází pak k vypadávání srsti a vznikají rozsáhlé strupy. Pes, který nemá klid ani při spánku, po čase hubne a celkově chátrá. Někdy – u citlivých jedinců – vyvolávají blechy závažné potíže alergického původu.
U psů, kteří nejsou na zablešení zvyklí, způsobuje úporné drbání již přítomnost několika málo cizopasníků. Přitom slabší napadení nemusí být včas rozpoznáno. Blechy jsou velmi pohyblivé a umějí se rychle skrýt. Pozornosti chovatele nesmějí však ujít svědivá zarudlá místa po sání blech na kůži psa. Ta jsou, podobně jako trus blech, který lze v srsti najít, důkazem napadení blechami. Blechy přijímají víc krve, než stráví. Proto část nestrávené krve odchází s výkaly z jejich těla. V srsti takový trus vypadá jako drobná, tmavě zbarvená zrnka podobná máku.
Hubení blech musí být soustavné. Rozhodně nestačí pouze psa odblešit. Je třeba podrobit důkladné očistě také prostředí, v němž je zvíře drženo, aby se předešlo znovunapadení. Vhodné přípravky doporučí majiteli psa veterinární lékař, který přihlédne k věku zvířete i dalším okolnostem.
Přípravky ve spreji musí být použity tak, aby se účinná látka dostala na kůži a opravdu zasáhla cizopasníky. Zvlášť pečlivě je třeba postupovat při postřiku dlouhosrstých psů, psů hrubosrstých a těch, kteří mají silně vyvinutou podsadu. Podle okolností se postříká celý povrch těla psa nebo se přípravek nastříká jen na takzvaná predilekční místa. To jsou místa, kde se blechy, ale i jiní vnější cizopasníci zdržují nejčastěji a v největším množství, i když napadení není mimořádně silné. Predilekční místa jsou za ušima, na šíji, za lopatkami, na hřbetě nad páteří a u kořene ocasu.
Při ochraně psa před zablešením se nejnověji stále více uplatňují repelenty, látky, které sice vnější cizopasníky nehubí, ale odpuzují je. Vhodné prostředky s tímto účinkem doporučí majiteli psa veterinární lékař.
I když je použitý přípravek k hubení cizopasného hmyzu pro psa poměrně nejedovatý, je třeba při postřiku sprejem chránit oči, ústí zevních zvukovodů, ústa a nos.
Při ošetření prostředí speciálním přípravkem je třeba pamatovat i na různé předměty, jako jsou podložky pod psa, košík na ležení, ale i čalouněný nábytek, polštáře, přikrývky a jiné zařízení v bytě. Při ubytování psa v kotci je nutno podrobit důkladné očistě i boudu. Materiál použitý jako její vystýlka je nejlepší spálit.
Stále je třeba mít na zřeteli, že blecha psí je mezihostitelem tasemnice psí, proto po každém zablešení psa musí následovat i jeho odčervení na tasemnici.
Autor: © Mgr. Michal Vinš