Americká krátkosrstá kočka
První krátkosrsté kočky se do Ameriky dostaly s evropskými kolonisty koncem 15. století. Lidé byli zvyklí brát si s sebou kočky na cesty, neboť chránily lodě před hlodavci. A tak následně byly kočky všude tam, kde se usídlovali kolonisté. Postupem času a s velkou mírou trpělivosti při křížení se došlo až k dnešnímu známému plemeni americké krátkosrsté kočky. Její tělo je středně velké a poměrně mohutně stavěné. Dobře vyvinutá ramena lemují širokou a prostornou hruď. Stejně jako je osvalené tělo, jsou osvalené i středně dlouhé nohy s poměrně těžkými kostmi. Tlapky kulatého tvaru jsou silné. Středně dlouhý ocas je na základně široký a sbíhá se do zakulacené špičky. Hlava je o něco delší než širší. Má kulatý tvar a poměrně mohutně působící tváře. Nos je mírně prohnutý a pomalu přechází ve čtvercovou tlamu končící mohutnou bradou. Středně velké uši jsou široce posazené od sebe a sbíhají se do kulaté špičky. Oči mají kulatý tvar se stále ostražitým výrazem a rovněž jsou posazeny daleko od sebe.
Tvrdost srsti se může měnit podle druhu ročního období. Krátká srst je poměrně hebká a hustá a na pohled velmi lesklá. V zimě srst získává větší objem než v létě. Americká krátkosrstá kočka se chová pouze v přírodních barvách. Za přírodní barvy jsou považovány barva červená a černá, modrá, želvovinová a krémová, ale i čistě bílá. Mezi těmito zbarveními můžeme najít kombinaci se stříbrnou či s bílými skvrnami.
Barva očí je převážně závislá na barvě srsti, ale nejčastěji můžeme mezi těmito plemeny narazit na zbarvení měděné nebo zelené. Bílým kočkám jsou uznávány oči modré.
Hmotnost kocoura se pohybuje od 3,5 do 4,5 kg a kočky od 3 do 4,5 kg. Délka života je 3–7 let, ale mohou se dožít i více let.
Charakterem se americká krátkosrstá kočka podobá evropské krátkosrsté kočce, ale i přesto se mezi nimi najdou rozdíly. Toto plemeno je velmi hravé, a to od útlého věku až po dospělost, a proto bude kočka nesmírně šťastná, pokud jí dopřejete dostatek místa a prostředků na hraní. Vděčná vám bude, pokud ji vezmete na procházku na kšírkách a dovolíte jí, aby si mohla vylézt na strom. Díky své chytrosti vycházejí dobře s ostatními kočkami, a dokonce i se psy.
Srst tohoto plemene je možno udržovat poměrně dobře. Postačí, když ji jednou týdně vykartáčujete kartáčem z prasečích štětin a poté ji přetřete semišovým hadříkem, abyste zdůraznili lesk srsti. Pokud je kočka v období línání, je dobré použít masážní rukavici nebo gumový hřeben k vyčesávání mrtvých chlupů, ale pozor, abyste na gumový hřeben či rukavici moc netlačili, mohli byste poškodit srst a možná i kůži kočky.
Bombajská kočka
Toto krásné plemeno se silně se lesknoucí srstí vytvořil jeden americký chovatel zkřížením kočky barmské a kočky černé americké krátkosrsté. Postupným křížením se podařilo vyšlechtit nádhernou bombajskou kočku s černou lesklou srstí.
Její tělo bychom si někdy mohli splést s tělem kočky barmské, ale díky vykřížení s kočkou americkou je robustnější a má kulatější hlavu. Ocas je středně dlouhý stejně jako nohy. Její tělo je středně velké a můžeme říci, že poměrně svalnaté. Na hlavě nás zaujme její velká kulatost a širokost. Tlamička je krátká a nos mírně prohnutý směrem do horní části lebky. Oči jsou poměrně velké a kulaté a daleko od sebe. Požadovaná barva očí je měděná nebo zlatožlutá.
V srsti bombajské kočky, která by měla být neustále černě lesklá, se nesmí vyskytovat žádné bílé chlupy. Někdy se může stát, že koťata bombajské kočky mají některá místa na srsti hnědá. Nemusíte se bát. Toto zbarvení postupem času vymizí. Barva srsti bombajských koček by tedy měla být jen černá – jen tyto kočky jsou uznávány na výstavách a používají se pro další šlechtění.
Kocouři jsou větší než samice a váží asi 3,5–7 kg, hmotnost koček se pohybuje od 2,5 do 4,5 kg. Kočky žijící divoce se dožívají v průměru 3–5 let, zatímco doma chované kastrované kočky až 15 let.
Povahu bombajské kočky můžeme srovnat s povahou kočky barmské. Jsou obvykle klidné s vyrovnaným charakterem, a proto jsou velmi vhodné pro ty, kdo mají děti či nějaké domácí mazlíčky. Výborně se toto plemeno snese se psy. Pokud necháte tuto kočku delší dobu o samotě, bude velmi strádat, neboť vyžaduje neustálou pozornost a společnost. Vyznačují se hlavně tím, že jejich mňoukání je velmi jemné a svůj hlas nechávají jen málokdy slyšet, a nejsou skoro vůbec hlučné.
Bombajská kočka je velmi chytré plemeno. Vyhledává kontakt s lidmi, má ráda rozpustilé hry, kartáčování a vyžaduje hlazení. Naučí se lehce chodit na vodítku. Tyto kočky se dobře cítí jak ve volném výběhu v zahradě, tak i ve vhodně zařízeném bytě. Mají rády teplo. Jsou klidné, vyrovnané, sebevědomé a dominantní osobnosti. Tyto kočky časně dospívají, takže pohlavní zralosti dosahují již ve věku šesti až devíti měsíců. Tělesný vývoj ovšem probíhá pomaleji.
Srst bombajské kočky by měla být neustále leskle černá. Abychom tohoto dosáhli, stačí její srst hladit a někdy ji přetřít semišovým hadříkem. Srst bombajské kočky nemá podsadu, a proto není její udržování nějak těžké.
Tato kočka nevyžaduje žádnou zvláštní péči. V celé Evropě prý žije nanejvýš 20 čistokrevných zvířat. Jejich celosvětový počet nedosahuje stovky. Chovatelů těchto plemen je málo a vrhů je po zeměkouli jen několik ročně. Bombajské kočky tak patří k velmi vzácným plemenům.
Birma kočka
Ve Francii byla birma uznána v roce 1925 jako samostatné plemeno se statutem CAC. Jakým způsobem se kočky do Francie dostaly, či zda byly vyšlechtěny až na jejím území, je stále nevyřešeno. První pár dovezený do Francie pocházel údajně z jihovýchodní Asie a nezachovali se po něm žádní potomci. Jiné domněnky uvádějí jako předka současných koček birma křížence siamské a dvoubarevné dlouhosrsté kočky. Toto plemeno bylo vyšlechtěno v klášteře tibetském, mniši darovali pár francouzskému diplomatu Augustu Paviemu a anglickému majoru Gordonu Rusellovi za to, že jim pomohli při útěku z Tibetu. Kocour cestu do Evropy nepřežil, březí kočička ale dala základ chovu tohoto plemene na starém kontinentu.
Birma patří mezi polodlouhosrsté kočky. Je to středně velká kočka s dlouhým hedvábným kožichem, ten však nedosahuje ani délky, ani hustoty perských koček. Má delší tělo a užší obličej než typická perská kočka. Váha dospělé kočky se pohybuje mezi 2,5 až 4,5 kg, kocour je robustnější, dosahuje váhy až 5 kg. Birmy dospívají zhruba ve věku 18 měsíců, plné dospělosti však dosahují až ve věku 4 let. Od počátku se dlouhá desetiletí chovaly birmy pouze v klasických plných barvách odznaků. Novinkou a oblíbenou zajímavým oživením ve standardu se stala kresba tebby. Zhruba v osmdesátých letech se o toto zpestření zasadila především chovatelská stanice Las Perlas Sin, která přinesla gen pro aguti (díky němuž kresba vzniká) do pestré palety zabarvení birem a je považována za matku kresby v barvených varietách těchto koček. Birmy se dožívají až 15 let věku.
O birmách se říká, že vyvolávají závislost. Jsou to kočky velmi vnímavé, inteligentní, milé, učenlivé, přizpůsobivé, společenské, mají klidnou a mírnou povahu. Postrádá agresivitu vůči lidem, ostatním kočkám či psům. Náklonnost dává najevo vrněním, předením, láskyplným otíráním a tichým mňoukáním. Hlučnější bývá jen v období říje, tehdy se projevem trochu podobá siamkám. Birma nebývá ráda o samotě. Dovede velmi přilnout ke svému páníčkovi a dávat mu najevo svou lásku a náklonnost. Velmi vnímá i výkyvy nálad osoby, která je jí blízká, a celkovou rodinnou atmosféru. Spřátelí se snadno s ostatními jedinci stejného druhu. Jedna birma je sice krásná a milá společnice, ale pozorovat dvě nebo tři při hře je ještě daleko působivější. Klidná povaha birmy je zárukou, že bude dobře vycházet s dětmi. K typickým vlastnostem tohoto plemene patří i výrazná zvědavost a přizpůsobivost. Birmy pozorují svého člověka a snaží se napodobovat jeho běžné činnosti, například otevírání dveří a podobně. Naučí se ty nejúžasnější kousky a pak je využívají k prosazení své vůle i pobavení okolí.
Jedinečná chápavost usnadňuje jejich výchovu. Birmy se chtějí svému páníčkovi zalíbit, v tom se velmi podobají psům. Umí rychle pochopit, jaké chování není žádoucí, a stanovená pravidla dodržují. Není potřeba žádných fyzických trestů, většinou zcela postačí jasné a rozhodné „Ne“, tato inteligentní kočka situaci pochopí.
Birma má kompaktní, svalnatou a středně velkou stavbu těla. Hlava je širší s plnými tvářemi, ne příliš trojúhelníková, se zaobleným čelem a nosem beze stopu, výrazná brada nesmí ustupovat. Pod mírně klenutým, zaobleným čelem, ustupujícím dozadu, je v místě kořene nosu malá prohlubeň. Nos má tmavé zrcátko, pouze u variet s kresbou růžové, je římského tvaru, středně dlouhý, vystupuje zhruba jako zaoblení čela. Oči jsou sytě modré, oválné až kulaté, středně daleko posazené, podstatný je nejen jejich tvar, ale také hloubka a sytost barvy. Uši jsou menší, zaoblené, posazené středně daleko a mírně z boku, nesmí být příliš blízko sebe ani příliš daleko.
Tělo delší, kocour musí být robustnější než kočka. Končetiny jsou kratší, pevné, tlapky kulaté. Průměrně dlouhý ocas sahá optimálně mezi lopatky, je dobře osrstěný, bez zálomků.
Na obličeji, ocase, nohou, genitáliích a uších je srst tmavá – tvoří takzvané odznaky. Ostatní části těla mají barvu bílou, smetanovou nebo světle až zlatavě béžovou. Záleží na barevné varietě, je o odstín světlejší než odznaky, s velmi světlou až bílou náprsenkou a bříškem. Na spodku končetin jsou ponožky. Dospělá kočka má límec, který je nejvýraznější v zimě a u koťat nebývá patrný. Nejsou přípustné jakékoliv skvrny v odznacích, na břiše a v oblasti ponožek. Typickým znakem a největším oříškem pro chovatele tohoto plemene jsou ponožky, tedy zbarvení tlapek a spodní části končetiny. Musejí být zcela bílé, rovnoměrné, bílá barva končí ještě pod zápěstím. Punčoška nesmí být krátká, ale ani příliš dlouhá, měla by dosahovat k záprstí. Vadou jsou ponožky nesouměrné či zcela chybějící. Ideální je rovnoměrné zbarvení všech čtyřech tlapek, uznává se také alespoň souměrnost mezi oběma předními i zadními končetinami. Na zadních končetinách vybíhá bílá srst zespoda do trojúhelníku a tvoří takzvané šporničky. Ideální výběžek by měl sahat cca do 1/2 až 2/3 chodidla. Nemá přesahovat patu, nesmí být jakkoliv nerovnoměrný nebo mít jiný tvar než V.
Celkové zabarvení birmy je závislé na původu, stravě, věku kočky a klimatických podmínkách, ve kterých je birma chována. Zabarvení se mění v průběhu života. Tmavne. Tmavší bývají také starší jedinci, kastráti a některá zvířata krmená pouze suchou stravou. V teplejších oblastech je birma tepleji zabarvena čili bývá tmavší. Naopak v chladnějším podnebí je její zabarvení světlejší. V extrémně teplých klimatických podmínkách se může stát, že u dospělého jedince se odznaky jakoby ztrácejí (obzvláště u modré barvy odznaků). Dá se předpokládat, že stejně jako u ostatních plemen má tento jev opodstatnění v možnosti maskovat se ve volné přírodě. Proto bývají v oblastech, kde je po většinu roku zima a sníh, zvířata zabarvena tak, aby se na sněhu nevyjímala.
Péče o srst birem je poměrně nenáročná. Postačí kartáčování jemným kartáčem jednou týdně. Zvýšená péče je třeba jen v době línání, to kočky kartáčujte denně. Před výstavou kočku vykoupejte asi pět dní předem, aby se srsti vrátila elasticita a obnovil se lesk.
Skotská klapouchá kočka
Skotská klapouchá dostala své jméno podle přehnutých ušních boltců dopředu. Tento rys vznikl spontánní mutací. Kočky s touto mutací jsou známy už dlouho, a to především v Číně. Roku 1961 našel pastýř v Taysidu ve Skotsku kotě, které mělo uši sklopené dopředu. O dva roky později tato bílá kočka jménem Susie porodila koťata a dvě z nich měla uši sklopené ještě více než jejich matka. William Ross, také pastýř, si vzal jedno toto kotě a se svou ženou Mollie dali základ plemeni skotská klapouchá kočka. Následným připouštěním se zjistilo, že gen Fd pro sklopené uši je dominantní a mohou jej přenášet pouze skotské klapouché kočky. Ovšem později se zjistilo, že při křížení dvou klapouchých má potomek zesílené nohy a ocas, což nebyl další znak plemene, ale poruchy na kostře. Skotská klapouchá téměř vymizela. Až když se zjistilo, že při křížení s britskou krátkosrstou je polovina koťat zdravých a má sklopené uši. Začátkem 70. let začali mít britští chovatelé potíže, a tak GCCF pozastavila registrování. V USA začal chov tohoto plemene v roce 1974. Klapouchá kočka byla v Americe připuštěna k exotickému krátkosrstému kocourovi. Z tohoto vrhu mělo jedno kotě ohnuté boltce, jmenovalo se Jed Callant. Objevují se i skotské klapouché kočky dlouhosrsté.
Díky svému venkovskému původu je to kočka velmi odolná vůči nemocem i nevlídnému počasí. Je výborným lovcem, a proto by měla mít přístup ven. Jako domácí mazlíček má sklon být majetnická a zabírá si jednu osobu pro sebe. Skotská klapouchá má mírnou povahu. Své páníčky zbožňuje a snaží se jim být co nejvíce na blízku. Dobře si rozumí s dětmi, pejsky i ostatními kočkami. Tyto kočky jsou velmi hravé a učenlivé. Nejsou to žádní přehnaní divoši, spíše něžná a mazlivá stvoření. Doprovází vás v nejrůznějších domácích činnostech od vaření až po úklid. Zajímavostí je, že skotská klapouchá kočka spí velmi často na zádech. Má velmi jemný hlas, ale příliš často jej nepoužívá. Tato kočka se nenechá ničím vyprovokovat, a tak ji asi nikdy neuvidíte s vytaženými drápky.
Skotská klapouchá kočka dosahuje váhy 2,5 až 6 kg. Hlava je kulatá se širokým a krátkým nosem. Uši jsou přehnuté, špičky jsou kulaté. Mohou však být klasické, nesklopené a pak se plemeno nazývá Scottish straight. Žádoucí je těsné přilehnutí uší tak, že tvoří čepičku. Velké oči mají kulatý tvar a jsou posazené daleko od sebe. Barva očí odpovídá barvě srsti. Krk je krátký a silný. Tělo skotské klapouché je středně velké, zavalité, s pružným hřbetem. Končetiny jsou středně dlouhé a silné. Ocas je u kořene silný, je střední délky a není příliš ohebný. Srst je hustá, silná, měkká a má odstávat od těla. Může být krátká i dlouhá. Zbarvení je povoleno jakékoliv, kromě odznaků lila a čokoládová. Typická doba života skotské klapouché kočky je 15 let.
Všechny skotské klapouché kočky se rodí s rovnýma ušima. U koťat, která nesou gen pro klapouchost, se první známky sklápění uší objevují zhruba po 21 dnech. Původní skotské klapouché kočky měly v uších jen jednoduchý záhyb (single fold), jejich uši tak byly jen lehce sklopené, současné kočky však mívají v uších až trojitý záhyb (triple fold), což způsobuje, že uši jsou téměř úplně přiklopeny k hlavě. I když jsou uši sklopené, kočky je nadále používají běžným způsobem ke komunikaci – uši se otáčejí za zvukem, stahují se dozadu, je-li kočka rozzlobená, vztyčují se, jestliže kočka zbystří. U sklopených uší se bez pochyby jedná o deformaci, která podle zvěrolékařů může snadno vést k zánětu uší a poškodit tak sluch, který je u koček jedním z nejdůležitějších smyslových orgánů.
Skotská klapouchá je kočka se skvělou povahou, je něžná, mírná a zároveň aktivní. Je přátelská, vhodná k dětem, ráda se mazlí a je ráda člověku nablízku. Doprovází jej při všech domácích činnostech, někdy je i majetnická a upozorňuje na sebe, není však příliš dotěrná nebo nepříjemná, vše dělá s mírou tak, aby dala najevo, po čem touží. Vychází dobře i s dalšími zvířaty, je nekonfliktní, učenlivá a hravá. Tato kočka je velmi odolná vůči nemocem, ze svého divokého původu si odnesla i schopnost lovce a predátora, proto se nedoporučuje ji pouštět volně ven.
Zvláštností je jemňounký hlásek, který skotská klapouchá moc nevyužívá. Taktéž je natolik mírumilovná, že téměř vůbec nepoužívá drápky, a zvláštní je, že spí často na zádech.
Povaha těchto koček je taková, že se snadno přizpůsobí jakékoliv situaci doma a cítí se pohodlně v místnosti plné hlučných dětí a psů, stejně jako v místnosti pouze s jednou osobou. Zpravidla nepanikaří na výstavách nebo v neznámých místech a také si velice rychle zvykne na další zvířata. Skotská klapouchá kočka se může cítit osaměle, pokud dlouhou dobu neuvidí svého páníčka. V tomto případě ji pes nebo další kočka mohou pomoci zabavit.
Srst skotské klapouché kočky je třeba jednou týdně pročesat. Pravidelně kontrolujte a čistěte uši, abyste předešli napadení roztoči. Příznaky jsou tmavohnědý maz a časté drbání. Pokud má kočka takovéto problémy, je třeba vyhledat veterináře, aby dal vše do pořádku. Ve vrhu bývá okolo tří až čtyř koťat. Uši koťat jsou stejná jako u normálních koček, jen se ve věku okolo čtyř týdnů začínají klopit.
Exotická krátkosrstá kočka
Toto plemeno vzniklo celkem nedávno – v 60. letech 20. století v Americe. Chovatelé zkřížili americké krátkosrsté a perské kočky, čímž chtěli dosáhnout lepší srsti u perských koček. Ve skutečnosti ale vyšlechtili nový druh krátkosrsté perské kočky, jak ji původně nazývali, s plochým čenichem. Exotická kočka byla uznána FIFe v roce 1984 a CFA v roce 1967. Do Evropy se první exotické kočky dostaly asi v roce 1982, a to do Skandinávie, Německa a Švýcarska.
Exotická kočka patří k mírným a vyrovnaným plemenům. Jistě si brzy ve vaší domácnosti najde teplé a měkké místo, kde bude moct nerušeně odpočívat. Odměnou za pohodlí vám bude její spokojené předení. Má ráda lidskou společnost a ke své rodině se chová velmi mile a přátelsky. Zároveň je zvědavá a chytrá. Je vhodná do kteréhokoliv prostředí. Díky své klidné povaze může žít v bytě, dobře se snáší s dětmi a nemá žádný problém s tím, když musí zůstat doma sama. Je spíše tichá a její občasné mňoukání jen doplňuje harmonickou povahu těchto koček.
Exotická kočka svým vzhledem a strukturou srsti připomíná plyšového medvídka. Na rozdíl od ostatních koček má zaoblené a baculaté tvary. Srst svojí měkkostí a načechraností připomíná plyš. U exotické kočky se nejčastěji vyskytuje tygrovaná (kolmé pruhy přes tělo) nebo tečkovaná kresba. Exotická kočka zdědila po svých perských předcích některé vady, jako jsou výrazné slzné kanálky, zúžené nozdry a krátký čenich (britský standard diktuje, že okraj nosního zrcátka nesmí přesahovat spojnici mezi očima), což jim způsobuje dýchací problémy. Také mívají problémy se zuby.
Exotická kočka má robustní stavbu těla. Ramena a hrudník jsou široké a stejně jako zbytek těla svalnaté. Bohatě osrstěný ocas i nohy jsou krátké a silné. Ocas se ke konci zužuje. Tlapky by měly být velké, pevné a kulaté. Hlava musí být masivní a mít tvar koule. Lícní kosti mají být dobře vyvinuté a brada a čelisti silné. Velké kulaté oči mohou mít buď modrou, oranžovou nebo zelenou barvu. Vyskytují se však i jiné barvy očí. Budí dojem, že jsou doširoka otevřené. Uši jsou drobné a postavené daleko od sebe. Srst je hustá s podsadou. Stejně jako perská kočka se může vyskytovat v jakékoliv barevné variaci. Kvůli její krátké srsti se musí více než u perských koček dbát na to, jak k sobě ladí jednotlivé části těla.
Hmotnost exotické krátkosrsté kočky se pohybuje v rozmezí 3 až 6,5 kg. Kočky žijící doma se dožívají okolo 10 let.
I když má exotická kočka kratší srst než perská kočka, musí se kvůli dvojité, husté srsti pročesávat minimálně dvakrát týdně. V době línání je nutné ji kartáčovat ještě častěji, aby se předešlo zacuchání jemné podsady. Pokud se exotické kočce neošetřují oči, mohou jí kvůli nadměrnému slzení působit potíže. Proto je dobré oči denně vytírat navlhčeným vatovým tamponkem. Začíná se u kořene nosu a pokračuje dolů přes oko. Exotické kočky není za normálních podmínek nutné koupat. Jen pokud jsou více zašpiněné nebo upravovány před výstavou.
Perská činčila
Perská kočka činčila je jednou z prvních záměrně vyšlechtěných variet kočky perské. Poprvé byla v samostatné třídě vystavována v roce 1894.
Hmotnost kocoura se pohybuje od 3,5 do 4,5 kg a kočky od 3 do 4,5 kg. Délka života je 3–7 let, ale mohou se dožít i více let.
Mají plochý nos a mírně vypouklé čelo. Tyto kočky jsou většinou dlouhosrsté, proto vyžadují každodenní péči. Hlava perské kočky je masivní, se dvěma velkýma očima. Hlava je kulatá a masivní, sedí na krátké a silné šíji. Malé a kulaté uši jsou nasazeny nízko na hlavě. Oči jsou velké a kulaté. Profil má mít stop, což je krátké, hluboké prohnutí linie mezi čelem a nosem. Dále má mít plné tváře, široké a silné čelisti s dobře vyvinutou bradou. Tělo je velké s krátkými a silnými končetinami. Tlapky jsou velké a kulaté. Ocas je krátký a hustě osrstěný.
Srst je dlouhá, hustá, hedvábná a měkká. Je nadýchaná, plná lesku a kolem krku tvoří límec. Činčily bývají celkově drobnější než jiné varianty perských koček, dospělá samice váží často jen okolo 2 a půl kilogramu. Dlouhá léta byl typ činčil výrazně slabší, podobaly se více starému typu peršanek, místo moderního peke typu.
Právě zbarvení srsti nejvýrazněji odlišuje činčily od ostatních peršanek. Kočka vypadá jako bílá, až při podrobnějším pohledu zjistíme, že konečky srsti jsou zabarvené. Takové zbarvení nazýváme tiping. Geneticky jde o kresbu, která je vytlačena až na špičku chlupu, přičemž působením inhibitoru je změněná základní podkladová barva z teple pískové na stříbřitou. Obdobou jsou kočky zlaté, u kterých zůstalo původní zbarvení podkladové barvy srsti – teple pískové – zachováno. Podle délky probarvené části rozlišujeme činčily (zbarvená je maximálně vrchní 1/8 chlupu) a stínované. Nejčastěji je špička chlupu zbarvena černě. Existují ale také modré činčily či modré zlaté kočky, kdy je špička chlupu zbarvena vlivem modrého ředění modře. Ideálem je stejnoměrné zbarvení bez náznaků kresby. Pokud je kresba výrazná, mluvíme o stříbřité nebo zlaté kočce s kresbou (mramorováním, tygrování, tečkováním).
Himálajská kočka
Himálajsko-perská kočka byla vyšlechtěna v 50. letech 20. století v USA. Vznikla křížením siamských a perských koček. Je velmi oblíbená nejen pro svůj vzhled, ale také povahu.
Himálajská kočka má stejnou povahu jako kočky perské. Je mírná, klidná, spíše je tichým pozorovatelem než zapáleným aktérem. Nevyžaduje tolik pozornosti jako jiné kočky, ale mazlí se rády. Nevadí jí být o samotě, proto je vhodnou kočkou i pro ty, kteří netráví příliš mnoho času doma. S dětmi nebo jinými zvířaty se snáší dobře. Pokud mají příležitost chodit ven, střeží si své území i loví myši. Přesto je nejoblíbenějším místem této kočky gauč nebo pohodlný pelíšek.
Himálajsko-perská kočka dosahuje váhy 3,5 až 7 kg. Délka života je okolo 8 let, ale mohou se dožít i více let.
Hlava je kulatá a dobře osrstěná. Mezi nosem a čelem je jasný stop. Malé uši mají kulaté špičky a jsou posazeny daleko od sebe. Oči jsou kulaté a mají mít modrou barvu. Krk je krátký a silný. Tělo himálajské kočky je velké, mohutné a je neseno na krátkých nohou. Ocas musí být krátký a huňatý. Je nesen nízko. Srst je dlouhá, jemná, hedvábná a odstává od těla. Na krku tvoří bohatý límec. Odznaky jsou tmavohnědé, čokoládové, modré, lilové, červené, krémové, želvovinové, modro-krémové, lila-krémové, žíhané, modro-krémově želvovinové.
Srst himálajsko-perské kočky vyžaduje značnou péči. Nutné je každodenní česání, čímž předejdete plstnatění srsti. Zplstnatělá místa nevyčesávejte, ale vystřihněte nůžkami. Kožich můžete občas posypat pudrem, srst se pak méně zacuchává. Himalájská kočka může trpět různými dědičnými chorobami, například potížemi s ledvinami. Kvůli krátkému čenichu má problémy s dýcháním, obzvláště v teplém počasí.
Siamská kočka
Podle některých pramenů vzniklo toto plemeno v 17. století v Siamu, podle jiných je starší více než 600 let. Každopádně se předpokládá, že jeho přímým předchůdcem byla bengálská kočka. Siamské kočky byly velmi ceněné a chovaly se pouze na panovnických dvorech. První zmínka o siamské kočce v Evropě je z roku 1884, kdy ji přivezl do Londýna anglický konzul v Bangkoku. Tehdy se ovšem vzhledově značně lišily od dnešního standardu. Byly zavalitější, měly deformovaný ocas a často šilhaly. Standard byl ustaven v roce 1902 v Anglii. Postupně se začala siamská kočka chovat i v jiných částech světa, ale v důsledku jejího křížení s místními plemeny se začala ztrácet čistota rasy. To se nyní řada chovatelů, zastřešených v Asociaci ochrany divokých koček Thajska, snaží napravit. V současnosti existuje asi dvacet barevných variant.
Siamská kočka má dost komplikovanou povahu. Je velmi energická, hravá, zvídavá a inteligentní. Vyžaduje stále pozornost, je přítomna všemu, co se v domácnosti děje. Říká se, že je drzá, panovačná, dotěrná, pyšná a hlučná (ozývá se velmi zvučným hlasem, který nepřeslechnete). Na druhou stranu umí být toto nesmírně okouzlující stvoření také velmi oddané, někdy až do té míry, že nesnese přítomnost nikoho jiného než svého nejbližšího člověka. Má až psí povahu. Snadno se také naučí chodit na vodítku na procházku se svými pány. Je poměrně hlučná a dokáže dobře komunikovat s člověkem. Je zvídavá, u všeho musí být a někdy dokáže být značně tvrdohlavá. Hodí se výborně jako společnice i pro začínajícího chovatele. Rychle dosahuje dospělosti a mívá početný vrh.
Je to středně velká kočka s hmotností od 2,5 do 5,5 kg. Siamská kočka má klínovitou, středně velkou hlavu s dlouhým a rovným nosem, delšíma velkýma ušima a zešikmenýma očima mandlového tvaru, které jsou vždy modré a dodávají jí orientálního vzhledu. Siamská kočka je tím kvalitnější, čím tmavší odstín modré barvy její oči mají. Má extrémně štíhlé protáhlé tělo, které je však dobře osvalené a přitom pružné a elegantní. Ramena a bedra jsou stejně široká, záda silná, zadní nohy delší než přední. Tlapky má siamská kočka malé a oválné, ocas tenký, na konci zašpičatělý. Srst je krátká, hustá, lesklá, bez podsady a dobře přiléhající. Po narození je srst světlá, postupně tmavne. Siamské kočky mají takzvané akromelaninové zbarvení, tedy různou barvu základní srsti na koncových částech těla (uši, nos, končetiny, ocas). Typickým a ideálním zbarvením je bílá. Ohledně barvy siamských koček je zajímavý fakt, že koťata se rodí vždy čistě bílá a teprve časem jim konečky ztmavnou.
Siamská kočka je krátkosrsté plemeno, takže o její srst není třeba nijak zvlášť pečovat, pouze jednou týdně kartáčovat. V potravě by měla dostávat zvýšený podíl bílkovin – kvůli štíhlé postavě. Samota ji stresuje, proto by neměla být často sama. Hlasitě projevuje svoje nálady – kocour v říji až tak hlasitě, že o tom ví široké okolí.
Turecká angora
Turecká angora je považována za jedno z nejstarších plemen koček. Pochází z náhorních rovin jižního Kavkazu, kde za drsných podmínek žily tyto kočky po staletí. V Turecku se bíle zbarvená angora postupně stávala kočkou posvátnou. Bílé angory jsou součástí tureckých ZOO, kde je o ně pečováno jako o národní dědictví. První turecká angora se do Evropy dostala asi v 16. století.
Turecká angora patří do skupiny polodlouhosrstých koček. Vyznačuje se elegancí, půvabem a pružností. Tělo má jemnou stavbu kostry, je štíhlé, s nepříliš silně vyvinutým hrudníkem. Hlava posazená na středně dlouhé, štíhlé a půvabné šíji je malá až středně velká, klínovitá, v horní části široká a lehce se zužující do špičky směrem k bradě. Brada je jemně zaoblená. Nos je středně dlouhý bez stopu. Uši jsou dlouhé, zašpičatělé, široké v nasazení a dobře osrstěné s chomáčky chlupů uvnitř boltců; na hlavě jsou vysoko nasazené a jsou vzpřímené. Oči jsou velké ve tvaru mandle a směřují lehce šikmo vzhůru. Končetiny jsou dlouhé, zadní jsou delší než přední. Tlapky má turecká angora malé, jemné a kulaté. Měly by mít elegantní chomáčky chlupů mezi prsty. Ocas je dlouhý, sbíhající se do špičky, v nasazení silný, na konci úzký a dobře osrstěný. Srst je na celém těle středně dlouhá, na límci pak dlouhá. Je hedvábná a splývavá, na břiše lehce zvlněná, bez podsady. Chlupy jsou velmi jemné a mají hedvábný lesk. Vyskytuje se v barvě bílé, ale dnes již i v jiných barvách.
Kočky jsou středně velké, s váhou kolem 4,5 kg, kocouři pak o něco větší a těžší. Délka života je okolo 10 let, ale mohou se dožít i více let.
Povahou se turecká angora poněkud liší od jiných koček. Více než na svém domově lpí na svém pánovi, kterého si sama vyvolí. Těší jí pochvala, proto lehce zvládá různé úkony včetně aportování. K ostatním zvířatům v rodině je tolerantní a se psy dokonce často uzavírá přátelství. Turecká angora je mimořádně odolná, přizpůsobivá a vyznačuje se přátelským temperamentem. Je citlivá a inteligentní. Má ráda určitý prostor k pohybu, miluje horní sféry bytu, snadno se naučí chodit na vodítku, ale velmi dobře se chová i v menším bytě. Svou nespokojenost dává najevo hlasitým mňoukáním. Má ráda, když je jí věnována pozornost, a s oblibou se předvádí. Turecká angora je časově náročná, ani ne kvůli své srsti, ale kvůli své potřebě být neustále nablízku člověku, který se jí plně věnuje.
Péče o srst je snadná. Přestože má delší srst, neplstí se, a proto nepotřebuje denní vyčesávání. Turecká angora velmi ráda šplhá po vyvýšených místech, takže jí můžete udělat radost nějakou důmyslnou prolézačkou.
Evropská krátkosrstá kočka
První kočky se do Evropy dostaly společně s Římany a došlo u nich ke křížení s volně žijícími divokými kočkami, čímž zřejmě vznikly známé domácí krátkosrsté kočky, které byly celá staletí chovány především pro svůj užitek při lovení hlodavců. První zmínky o předchůdci dnešní evropské kočky lze vysledovat až do roku 1925.
Evropská krátkosrstá kočka se příliš neliší od běžné domácí kočky. Jediným rozdílem tak jsou pouze ustálené plemenné znaky a lepší srst.
Jedná se o střední až velkou kočku s robustním, pevným a svalnatým tělem. Ocas je středně dlouhý a rovnoměrně se zužuje k zakulacené špičce. Hlava je pak spíše zakulacená s očima dále od sebe. Uši jsou středně velké se zakulacenými špičkami. Srst evropské kočky je krátká, pružná a lesklá. Vyskytuje se v neskutečně velkém množství barevných variant, z nichž je uznáno hned několik desítek provedení. Váha evropské kočky se pohybuje v rozmezí 3,5 až 7 kg a kočky se obvykle dožívají 10 až 12 let, nebývá to však pravidlem a někteří jedinci se dožijí mnohem vyššího věku.
Jsou střední až větší tělesné stavby, srst mají krátkou, hustou a přilehlou. Uznávají se v široké škále barev – jednobarevné bílé, černé, modré, červené a krémové. Dále známe kočky želvovinové a kouřové a atraktivní s kresbou – tygrované, tečkované a mramorované – vše možné i v kombinaci se stříbřitostí a ve všech uznaných základních barvách. Pak jsou tu oblíbené kočky dvojbarevné a tříbarevné, tedy želvovinové s bílou. Nejsou povolené kombinace s čokoládovou a lilovou a kočky s odznaky. Uznávají se zkrátka jen původní přírodní barvy s výjimkou kombinace kresby s bílou. Tato snad nejrozšířenější barva domácích koček není u evropanek povolena.
Každá evropská kočka je zcela individuální osobnost a je tak poněkud obtížné popsat obecnou povahu tohoto plemene. Ta se většinou vyznačuje samostatností, bystrostí, inteligencí, zvědavostí a přítulností. Je-li zvyklá od malička, přítomnost ostatních koček jiných plemen ji taktéž nečiní problémy a na lidskou společnost si také velmi dobře zvykne a je tak velmi milým společníkem. K cizím lidem však může být obezřetná či nedůvěřivá.
Evropská krátkosrstá kočka nevyžaduje žádnou zvláštní péči. Pro svoji podobnost a příbuznost s britskými a americkými krátkosrstými kočkami není toto plemeno mezi chovateli příliš rozšířeno a mimo Evropu není moc uznáváno. Přesto jsou chovány v čistokrevné linii a jejich zkřížení s příbuznými plemeny je zakázáno. Česání se doporučuje jen v době línání, aby po bytě nebylo tolik vypadané srsti. Občas pak vyčistit uši, a to je vše.
Habešská kočka
Habešská kočka pochází pravděpodobně z Etiopie (dříve Habeš), odkud byla v 60. letech 19. století převezena britskými vojáky do Velké Británie, kde byla jako samostatné plemeno uznána již v roce 1882, kdy toho však se svou současnou podobou měla společného pramálo. Ta vznikla buď náhodným pářením s domácími kočkami, nebo spíše jako výsledek snahy chovatelů o vytvoření koček známých z egyptských hrobek a nástěnných maleb vyobrazujících egyptskou bohyni Bast a jiné kočičí bohy. První zmínky o chovu habešských koček pocházejí z roku 1896.
Habešské kočky bývají svým vzhledem často přirovnávány k různým šelmám, především jsou však charakteristické nezaměnitelným zbarvením, přičemž v současné době je rozlišováno na 28 různých barevných variant. Toto zbarvení, kdy každý jednotlivý chlup může mít až tři různé barvy, bývá označováno pojmem ticking. Tato kresba spočívá ve zvláštním zbarvení chlupů a prvně byla definována v chovatelských kruzích zajíců. Každý chlup obsahuje dva až tři proužky. Světlé proužky se střídají s tmavými a dávají kočce její typický přírodní vzhled. Je to zjevné především u jedinců s tradiční barvou sorrel a divokým zbarvením (barva podobná barvě divokého králíka).
Habešské kočky disponují středně velkým, svalnatým a mrštným tělem, vyznačujícím se obzvlášť dlouhými končetinami, zakončenými oválnými tlapkami. Ocas bývá dlouhý, široký a dokonale ladící s trupem. Hlava je klínovitá a je posazena na dlouhém krku. Tato kočka se řadí mezi krátkosrsté druhy. Nepřehlédnutelným znakem jsou také velké a daleko od sebe posazené uši. Váha je v rozmezí od 2,5 do 4 kg u koček, 3,5 až 5 kg u kocourů. Kočky se obvykle dožívají 10 až 12 let, nebývá to však pravidlem a někteří jedinci se dožijí mnohem vyššího věku.
Kočky jsou to velmi milé, temperamentní, sebevědomé, inteligentní, hravé a zvědavé. Tyto vlastnosti nejlépe popíšou povahu těchto okouzlujících šelem. Jsou to společenští tvorové, kteří jsou svému pánovi velmi oddaní. Od svého člověka vyžadují pozornost a kontakt, rádi se chodí pomazlit. Habešanky jsou velmi aktivní kočky, které dokážou neúnavně běhat a skákat. Velmi rády také šplhají. Jejich hravost jim vydrží i do dospělosti. Dovedou si neúnavně hrát se svými hračkami, ale i se špuntem od vína, papírovými kuličkami nebo brčkem. Jsou to kočky učenlivé, které můžeme naučit různým dovednostem. Mnohé také rády aportují. Jsou nehlučné, ale přesto velmi komunikativní. Rozhodně nejsou líné a neustálé povalování je jim cizí. Pokud nespí či nejí, jsou stále ve střehu a pozorují, co se děje v jejich okolí. Pro svůj temperament, hravost a zvědavost by měly mít k dispozici dostatek místa a podnětů na hraní. Aby byly tyto kočky spokojené, je vhodné jim pořídit vysoké škrabadlo či škrabací strom s různými vodorovnými plochami na hraní, škrábání a odpočívání. Jinak hrozí nebezpečí, že si kočka najde náhradu v podobě nábytku, křesel či záclon. Z polic raději odstraňte cenné a křehké předměty, protože skákání na police je pro ně velkou zábavou.
Habešské kočky nevyžadují žádnou zvláštní péči. Neměly by se však opomíjet návštěvy veterináře, neboť toto plemeno je náchylné na různé záněty a podobně. Rovněž se nedoporučuje jejich překrmování.
Barmská kočka
O původu tohoto plemene není mnoho zmínek, ale je jisté, že již před rokem 1700 byly známy kočky, které se podobaly barmským kočkám. Plemeno bylo nazváno supalak a s největší pravděpodobností jde o předchůdce dnešní barmské kočky. V 50. a 60. letech byly barmské kočky dovezeny z USA do Velké Británie, odkud se plemeno velmi rychle rozšířilo do celého světa. I když byly barmské kočky úplně z prvopočátku hnědé, postupným vykřížením se došlo k barvám, jako je čokoládová, dokonce i modrá.
Barmská kočka je středně velká krátkosrstá kočka. Neměla by být podobná siamským nebo britským kočkám. Na svůj vzrůst je překvapivě těžká (má okolo 7 kg). Výrazným znakem je její hedvábná srst a zlatě nebo jantarově zářící oči. Srst na břiše je o něco světlejší než na hřbetě. Ocas má tmavší barvu než zbytek těla. Vždy vypadá elegantně. Kočky se obvykle dožívají 10 až 12 let a někteří jedinci se dožijí mnohem vyššího věku.
Nápadné na této kočce je, že spodní strana těla je vždy světlejší než záda a nohy, avšak přechod mezi barvami probíhá plynule. Maska a uši obyčejně barevně kontrastují, ale pokud se objeví kresba nebo bílé chlupy, na výstavách neuspějete. Koťata mají po narození obyčejně velmi světlou barvu, ale čím jsou starší, tím je jejich srst tmavší. Někdy může vývoj barvy srsti trvat až dva roky. U barmských koček lze zaregistrovat několik druhů barvy srsti: hnědou, želvovinovou, modrou, čokoládovou, lilovou, krémovou, červenou, a snad nejkrásnější skořicovou. Někdy se může objevit i stříbrný faktor. I když by vaše kočka měla sebelepší barvu, na výstavách bude vždy dáván přednost kočkám, které mají oči s nádechem zlaté barvy.
Toto plemeno je nesmírně mírumilovné a přítulné. Nade vše miluje společnost a opravdu trpí, pokud ji necháváte pravidelně delší dobu doma samotnou. Je velmi zvědavá, a proto se vám jen těžko podaří před nimi něco utajit. Tomuto plemenu dělá velmi dobře, bude-li neustále středem pozornosti. Barmská kočka bude velmi ráda, pokud vám bude moci co nejvíce času prosedět na klíně. Její chování může být až vtíravé. Pokud si pořídíte více koček tohoto plemene, nemusíte se prakticky vůbec bát, že se mezi sebou poperou. Konflikty se u těchto plemen vyskytují jen málokdy. Pro svoji klidnou a velmi vyrovnanou povahu jsou velmi dobrými společníky pro malé děti a výborně se snesou i se psy. Barmské kočky svůj jemný, někdy až uklidňující hlas nenechávají téměř nikdy slyšet. Zvláštností u této kočky je, že je velmi hravá. Co vám na tomto plemenu bude možná vadit, je jeho tvrdohlavost.
Péče o srst této kočky není nijak náročná díky tomu, že má jen minimální podsadu anebo nemá vůbec žádnou. Postačí, když srst vykartáčujete jednou za týden kartáčem, a pokud je to třeba, přetřete ji semišovým hadříkem. Drápky stříhejte a ouška čistěte, jen pokud je to vysloveně nutné, a používejte k tomu jen určené přípravky.
Americký bobtail
Plemeno oficiálně uznané až v roce 1989 s velmi nejasným původem, dnes v USA velmi oblíbené a charakteristické svým téměř neexistujícím ocasem.
Toto kočičí plemeno je charakteristické zejména tím, že nemá skoro žádný ocas. Americký bobtail má dlouhosrstou i krátkosrstou varietu: gen pro dlouhou srst je však recesivní, takže je tento typ vzácný. Žádoucí je polodlouhá srst a dlouhé licousy na tvářích. Srst amerického bobtaila se nekroutí, i když vypadá huňatě.
Americký bobtail má poměrně svalnaté tělo, mohutné kosti a velké kulaté tlapky. Nejvýraznějším znakem plemene je krátký ocas, který by měl být dlouhý maximálně po paty, ale nesmí být natolik krátký, aby při mírném zvednutí ocasu nebyl téměř vidět. Na hlavě si lze všimnout průměrně dlouhého čenichu s výraznými polštářky hmatových vousů. Oči má bobtail velké, jsou hluboko zasazené a mají mandlový tvar. Během svého života dosahuje hmotnosti 3–7 kg. Ještě je třeba dodat, že svého plného vývinu dosahuje až ve třech letech. Americký bobtail se chová jak v dlouhosrsté, tak v krátkosrsté variantě, i když je třeba říci, že dlouhosrstý bobtail je poměrně vzácný, neboť gen pro dlouhou srst je recesivní. Srst této kočky je dvojitá, svrchní vrstva je tvrdší, zato spodní vrstva je hezky huňatá a jemná. Velmi důležité jsou u bobtaila chloupky rostoucí z uší a u dlouhosrsté varianty jsou žádoucí chomáčky chlupů rostoucí mezi polštářky na packách. U tohoto plemene jsou povoleny všechny kresby a zbarvení. U koček s tabby kresbou je vysoce ceněná pěkná, teplá barva podkladu a u tabby pointů (tedy u koček s tabby kresbou a se siamským zbarvením) se cení zřetelná kresba na těle. Jsou povoleny všechny barvy očí s výjimkou různě zbarvených očí (odd-eyed).
Americký bobtail je velmi přátelské a zvídavé plemeno kočky. Americký bobtail má velmi rád děti a dobře se snese i s ostatními domácími mazlíčky. Tyto kočky jsou známé svou přátelskou a klidnou povahou. Americký bobtail je společenská kočka, která se dobře hodí k dětem a do jakéhokoliv typu domácnosti. Dalším povahovým plusem bobtaila je, že se velmi dobře snáší s jinými kočkami a dobře se snese také se psem. Stejně jako některá ostatní kočičí plemena se může zpočátku chovat rezervovaně vůči neznámým lidem.
Amerického bobtaila si lze pořídit jak v dlouhosrsté, tak v krátkosrsté variantě. Ani u jednoho z druhů této rasy není třeba se příliš starat o srst, bohatě stačí kartáčování jednou týdně, jelikož srst nemá sklon k zacuchání. Přestože je stavba těla amerického bobtaila atletická, je třeba mít na paměti, že toto plemeno má poměrně značný sklon k tloustnutí, tudíž bychom měli dbát na to, aby měla naše kočka dostatek pohybu a aby se jí nedostávalo příliš kalorické stravy.
Autor: © Mgr. Michal Vinš
Foto: © Martin Bahmann