Fenek chov
Fenek – fenek berberský (Vulpes zerde) – je nejmenší ze všech lišek a snadno se pozná podle obrovských boltců.
Ve vzácných případech se sdružuje do skupin až po deseti, ale vztahy mezi jejich členy nejsou jasné. Každý si vyhrabává vlastní doupě několik metrů hluboké. Samci si značkují území močí a v době páření jsou velmi agresivní. Páření probíhá uprostřed nebo koncem zimy, a pokud je vrh ztracen, páří se znovu. Samice se o potomky starají samy, brání hnízdo, kde mláďata zůstávají dva měsíce pod jejich ochranou. Po celou tu dobu samec nesmí do hnízda vstoupit.
Areál fenků leží v pouštních oblastech severní Afriky, Sinajského a Arabského poloostrova. Vyskytují se v Maroku, Tunisku, Libyi, Alžírsku, Egyptě i Saúdské Arábii a také v Mali, Mauretánii, Čadu, Nigeru a Súdánu až do 15–35° severní šířky. Fenek je zvíře dokonale přizpůsobené životu na Sahaře, preferuje písčitou poušť, kde obývá stabilní písečné duny. Zároveň potřebuje stanoviště, kde rostou trávy nebo keře.
Fenci se často chytají a prodávají jako mazlíčci, ale příležitostně se loví i pro kožešinu. Naštěstí žijí skrytě v nepřístupných oblastech, takže ztráty způsobené lovem nejsou velké. Navíc se fenek v zajetí dobře množí.
Fenek je aktivní převážně v noci, přes den se schovává před pouštním žárem v hlubokých norách vyhrabaných pod kameny a kořeny rostlin. Fenci jsou velmi aktivní, hraví a neuvěřitelně pohybliví – dospělý fenek dokáže z místa vyskočit 70 cm do výšky a přes jeden metr do dálky, což činí téměř čtyřnásobek jejich délky. Cítí-li se ohroženi, zahrabou se tak rychle, že doslova „zmizí v písku“. Fenci jsou velmi společenská zvířata a odpovídá tomu i množství různých zvuků, které slouží ke komunikaci s ostatními členy skupiny. Zřejmě i ocasní žláza slouží nějakým způsobem k posílení sociálních pout ve skupině.
Nory mívají několik vchodů a jedinou noru může obývat množství fenků, výsledkem je pak složité bludiště podzemních chodeb. Doupata jsou vystlána listy, trávou, peřím a srstí.
Žijí v rodinných skupinách složených z jednoho nebo několika dospělých párů, jejich letošních mláďat a možná i některých starších potomků. Občas může v jediné noře žít i víc takových rodin. Jediná rodina se může skládat i z 10 jedinců.
Na lov se vydávají v noci, a přestože žijí ve skupinách, potravu shánějí sami. Jsou to všežraví oportunisté a využívají jakýkoliv možný zdroj potravy. Výborně vidí a jejich citlivý sluch jim umožňuje slyšet kořist z velké dálky. Jejich potravou se stávají ještěři (paještěrka, gekon, scink), ptáci a jejich vejce, sarančata, brouci, štíři, pavouci i jiní bezobratlí a také hlodavci. Pojídají rovněž kořínky, hlízy a cibule rostlin, ale i datle. Fenci zpravidla nežijí v blízkosti zdrojů povrchové vody, takže veškerou potřebu této tekutiny kryjí pojídáním rostlin a prostřednictvím ulovených živočichů. Potravu si schovávají na horší časy a polohu všech svých skrýší si velmi dobře pamatují.
Období páření přichází v lednu nebo v únoru, kdy u samic nastává říje. Během této doby jsou lišáci agresivní a odhánějí ostatní samce. Březost trvá 50 až 53 dní, poté samice ve vystlaném doupěti vrhá 2 až 4 altriciální (krmivá), slepá mláďata. Matka se o ně první dva týdny nepřetržitě stará, zatímco samec rodině přináší potravu. Při obraně mláďat jsou fenci velmi agresivní. Po dvou týdnech otevírají mláďata oči a po dalších dvou si již začínají hrát uvnitř nory. Ven se odvažují až v pěti týdnech věku. Odstavena jsou teprve ve 3 měsících a na rodičích jsou dále závislá do doby, než se naučí lovit a dorostou plné velikosti. Pohlavně dospívají v 6–9 měsících a v zajetí se mohou dožít až 12 let.
Fenek je považován za jediný druh lišky, který se dá chovat v domácnosti jako domácí zvíře. V zemích na západ od Česka se občas chová jako „exotický mazlíček“. Fenci mohou žít volně v bytě, zvyknou si na člověka a údajně se naučí i na kočičí záchod. Jde však o finančně náročného živočicha (ubikace, udržování klimatických podmínek, speciální krmení, povolení), který je vhodný jen pro zkušené chovatele. V žádném případě to není mazlíček, není domestikován a ochočit jej lze velmi obtížně, musíte ho mít od mláděte. Potřebuje vytápěnou ubikaci, přes léto například dobře zabezpečený výběh. Navíc silně zapáchá.
Pokud se rozhodneme pro chov, chováme fenky ve vnitřních vytápěných ubikacích. Pro pár postačuje ubikace o rozměru 3 x 2 metry. Výborný je venkovní výběh s vrstvou písku na hrabání. Vnitřní ubikaci vybavíme menšími budkami nebo dutými kmeny, ve kterých se budou ukrývat, kameny a dřevěnými špalky. Udržujeme zde teplotu okolo 25 °C. Zvířata pocházející z přírody jsou velmi choulostivá a naše chladné a vlhké podnebí snáší s velkými potížemi. Aklimatizovaným zvířatům chladnější počasí nevadí a lze je na kratší dobu vypouštět ven.
Tato šelma se dá pořídit přímo od chovatelů, cena mláďat se pohybuje od 4 do 7 tisíc korun.
Fenek berberský
Fenek je nejmenší psovitá šelma. Samice váží průměrně 0,8 kg, lišáci jsou o něco větší (až 1,5 kg). Je to štíhlá šelmička (délka těla je 35 až 41 cm) s velmi dlouhým huňatým ocasem, který tvoří skoro 60 % její délky (až 30 cm), a dlouhýma, ale silnýma nohama. Výška šelmy v kohoutku je 18 až 22 cm. Nápadné jsou obrovské ušní boltce, které mohou být dlouhé až 15 cm. Společně s velkou bubínkovou výdutí (latinsky bulla tympanica) zodpovídají za velmi jemný sluch a navíc slouží jako tepelný výměník, který pomáhá fenkovi ochladit se. Právě kvůli takto charakteristickým boltcům se nazývá tento živočich i fenek ušatý.
Dalším důležitým smyslem je zrak. Fenci vidí velmi dobře i v šeru. Zuby, zvláště špičáky a trháky, jsou malé. Srst je hustá a hedvábně hebká, zlatoplavá, na končetinách, břiše a obličeji bílá. Špička ocasu je černá. Také chlupy vyrůstající nad ocasní žlázou (fialkou) jsou tmavě hnědé až černé. Tlapky jsou chráněné hustou srstí před rozpáleným pískem. Oči, hmatové vousy, čenich a prstní polštářky jsou tmavě zbarvené.
Autor: © Mgr. Michal Vinš
Foto: © Ericj