Příčiny
Náhlé zduření končetiny, které doprovází kulhání a případně narušení celkového stavu, je běžným zdravotním problémem u koní všech věkových kategorií, různých plemen i rozdílného pracovního využití. Tento klinický příznak bývá výsledkem poměrně pestrého souboru vyvolávajících příčin, mezi kterými figurují úrazy, nemoci šlach, šlachových pochev a kloubů, vnitřní choroby i kožní problémy. Jednou z nejčastějších příčin nejenom akutního, ale i chronického otoku je takzvaná podkožní flegmona spojená se zánětem mízních cév.
Onemocnění, které je v odborné i laické literatuře známo pod názvem lymfangitida, je způsobeno širokou škálou mikroorganismů. Vstupní branou infekce akutní flegmony jsou většinou nepatrné povrchové rány, záněty v ohbí spěnky nebo hniloba rohového střelu; zvažuje se však také možné šíření krví. V některých případech nemoc propuká až po zhojení uvedených patologických procesů. Bakterie se rychle množí a šíří a u některých koní se mohou vytvářet ojedinělá nebo mnohočetná ložiska hnisu. Ve vzácných těžkých případech se vyvíjí celkové onemocnění, které může vyústit v otravu krve a skončit smrtelně. Chronická flegmona („sloní noha“) je charakterizována ukládáním nově tvořené pojivové tkáně v podkoží, což způsobuje nevstřebatelné tuhoelastické zbytnění končetiny. Současně dochází k trvalému poškození krevních a mízních cév, které zapříčiňuje místní narušení oběhu a městnání mízy. Onemocnění se vyskytuje mnohem častěji na pánevních než na hrudních končetinách.
Pojem sloní noha se většinou používá až pro případ, kdy flegmona přešla do chronického stadia, podkoží zvazivovatělo, noha je tlustá, poměrně tvrdá, chladná a nebolestivá.
Flegmona znamená jakékoli neohraničené nahromadění hnisu ve tkáni způsobené prudkým zánětem pojivové tkáně, vyvolaným hnisotvornými nebo hnilobnými bakteriemi (opakem je absces, což je ohraničené nahromadění hnisu). Flegmona ale může být i plynová, hnilobná či nekrotická, a to podle svého původce a vzhledu. Takže výraz flegmona by byl přesnější právě pro případ, kdy se kůň poranil, rankou se do podkoží dostaly bakterie a tvoří se hnis (hnisavý zánět podkoží). U flegmony, kterou způsobil zánět lymfatických cév, se ranka většinou nenajde.
V místě a okolí zánětu se nahromadí ve tkáních tekutina, což se navenek projeví jako otok. Jeho velikost a závažnost závisí na rozsahu a lokalizaci zánětu a jeho příčině. Zánětlivý otok je teplý, tvrdý a bolestivý, vyskytuje-li se na končetině, kůň obvykle kulhá. Akutní zánět podkoží a mízních cév, vzniklý převážně následkem průniku bakterií skrze kůži drobnou nebo větší rankou, může při špatné léčbě přejít v trvalé zbytnění končetiny čili sloní nohu.
Příznaky a průběh
Charakteristickým příznakem onemocnění zvaného „sloní noha“ je akutní, progresivně se zvětšující otok postižené končetiny, který vzniká náhle a velmi často takzvaně „přes noc“. Končetina je zduřelá od korunky až po kolenní či loketní kloub, při postižení pánevní končetiny se na vnitřní ploše stehna vytváří charakteristický val. Zduření je těstovité konzistence, teplé a bolestivé při palpaci. Těstovitý otok, při kterém zůstávají po dotyku v kůži prohloubené otisky prstů, je typický pro zánětlivý proces probíhající v podkoží a tento příznak lze použít pro odlišení zánětů lokalizovaných v hlouběji ležících tkáních. Rána na končetině, která se stala vstupní branou infekce, nemusí být vůbec nalezena. U těžkých případů může být patrné prosakování vodnaté tekutiny přes kůži a při opožděné nebo nesprávné léčbě mohou vzniknout rozsáhlé trhliny vedoucí ke vzniku plošných, otevřených a obtížně se hojících ran. Mízní uzliny v tříselné krajině jsou zduřelé, tuhé a citlivé na tlak. Postižení koně obvykle velmi silně kulhají, takže v řadě případů jsou zvěrolékaři pacienti avizováni s podezřením na zlomeninu. Kulhání se zesiluje s přibývajícím napětím tkáni, v klidu ve stoje je končetina odlehčována.
Celkový zdravotní stav pacienta bývá narušen. Vnitřní tělesná teplota je často výrazně zvýšená (40–41 °C), teplotní křivku charakterizuje strmý vzestup a jen pozvolný pokles hodnot. U řady koní stoupá také tepová a dechová frekvence; v těžkých případech se objevuje nápadná apatie a nechutenství.
U mnoha koní při včasné a správné léčbě lokální klinické příznaky během několika dnů odeznívají a celkový stav zvířete se upravuje. Po vstřebání zánětlivého výpotku dochází k úplnému vyléčení. U komplikovanějších případů může během 10–14 dní dojít k provalení ložisek hnisu. Dojde-li k porušení kůže, ať už provalením hnisu a vznikem vředů, nebo následkem nepřiměřeného napětí, vznikají často obtížně se hojící granulující rány. Komplikací prudké lymfangitidy je rovněž zánět šlachových pochev.
Chronická lymfangitida postihuje zvláště pánevní končetiny a vyznačuje se výrazným zvětšením jejich obvodu i ztrátou kožní elasticity. V blízkosti kloubů a v místech ohýbání se tvoří silné kožní řasy, které se už nemohou vyhladit. Zesílené partie těla nejsou ani bolestivé, ani teplejší. Kůže je někdy pokryta strupy, a pokud se zvíře škrábe, tyto krusty odpadávají a obnažují krvácející kožní povrchy. Srst více či méně vypadává, zježené chlupy stojí kolmo ke kožnímu povrchu. Zduření mírného stupně nezpůsobuje funkční poruchy. V pokročilých případech je však příčinou kulhání. V příčných rýhách se často rozvíjejí ekzémy a vznikají trhliny. Pokud se na postižených místech pacient dodatečně zraní, rány se hojí velmi špatně za vzniku nevzhledné vystouplé jizvy. Výrazný otok končetiny těsně nad kopytem vede k horší kvalitě nově se tvořící rohoviny. Celkový stav koně nebývá ovlivněn.
Léčba
Koně s akutní lymfangitidou je třeba považovat za urgentní případ a veterinář by měl být přivolán okamžitě. Čím déle zůstává končetina oteklá, tím závažnější je anatomické narušení mízních cév a pravděpodobnější jsou trvalé následky. Terapie je obecně zaměřena na redukci otoku měkkých tkání, podporování krevní a mízní cirkulace a eliminování infekce.
U silně kulhajících pacientů je v prvních dnech indikován klid v boxu. Je-li na postižené končetině přítomno jakékoliv poranění, pečlivě se ošetří. Nejúčinnějším lokálním opatřením vedoucím k ústupu otoku je zapařovací obklad, protože navozením intenzivního prokrvení se zánětlivé produkty rychleji vstřebávají nebo se eventuálně urychlí provalení hnisavých ložisek. Zapařovací obklad je nahrazován nejpozději za 24 hodin suchým teplým obvazem, který lze na končetině ponechat 1–2 dny. Střídání zapařovacích a suchých obvazů se provádí tak dlouho, dokud lokální příznaky zánětu neustoupí. U některých pacientů s citlivější kůží je nutno dobu působení vlhkého tepla zkrátit, aby nedošlo k podráždění. Do vody, kterou jsou provlhčovány vnitřní vrstvy zapařovacího obkladu, lze přidat antiseptické roztoky. Pokud kulhání ustupuje, je nezbytnou součástí léčby nucený pohyb spočívající v provádění na ruce několikrát denně. Pohyb totiž napomáhá redukci otoku a zlepšení cirkulace.
Lokální léčbu a úpravu pohybového režimu by mělo doprovázet celkové ošetření antibiotiky, sulfonamidy nebo kombinovanými preparáty, které jsou účinné při streptokokových či stafylokokových infekcích. Protože často není možné kultivovat vyvolávající mikroorganismus, jsou indikovány širokospektrální přípravky. Léčba přitom musí probíhat ve vysokých dávkách po dobu 8 až 10 i více dní. Někteří veterinární lékaři doporučují ve vážných případech minimálně 4týdenní antimikrobiální ošetření. Celková terapie by měla zahrnovat také aplikaci nesteroidních protizánětlivých látek.
Léčba pacientů s chronickou lymfangitidou je problematická, protože redukce novotvořené pojivové tkáně je obtížně dosažitelná. Koně se mohou využívat v chovu, pokud nekulhají, uplatňují se v rekreačním ježdění či k lehké práci. Klusová práce podporuje prokrvení a pohyb umožňuje částečnou redukci otoku. Na končetinu jsou přikládány kompresní obvazy a bandáže. V posledních letech je v Německu úspěšně zaváděna takzvaná manuální mízní drenáž.
Přestože je u většiny pacientů pozorována velmi rychlá odezva na iniciální terapii, akutní lymfangitidu lze označit za onemocnění s nejistou prognózou. Následkem opakované infekce totiž dochází k senzibilizaci obranného systému, takže nakonec i nepatrná infekce vyvolá během několika hodin rozvinutý obraz nemoci. Opakování klinických projevů jsou pozorována po zdánlivě neškodných oděrkách. Neodeznívající příznaky a opakované záněty mohou následně vést k zvazivovatění a chronickému zesílení končetiny.
První dva až tři dny je většinou končetina ještě bolestivá, takže není vhodné koně nutit k pohybu. Jakmile však bolest ustoupí, lze ho pravidelně provádět na ruce po tvrdším povrchu. Pokud majitel zvládá lymfodrenáž, může ji na končetině provádět. Jakmile se stav koně zlepší (nejlépe po ukončení podávání antibiotik), doporučuje se co nejvíce pohybu, výběh, procházky, později i obvyklá jezdecká práce. Lepší je pohyb po tvrdém rovném povrchu, který nejlépe podpoří vstřebávání tekutiny v podkoží a zlepší prokrvení končetiny a její hojení. Pohyb se kombinuje se zahříváním končetiny. Počítejte s tím, že po každém stání v boxu a po každém sundání obvazu bude končetina oteklejší, pohyb by to však měl zlepšit. Úplné navrácení do původního stavu však potrvá několik týdnů.
Autor: © Mgr. Michal Vinš
Foto: © Newlitter